Tetřev hlušec (Alpy, Rakousko) – tetřeví tok jsem poprvé zažil v Brdech někdy v roce 2004 a byl to rozhodně úžasný a nezapomenutelný zážitek a to i přes to, že tetřevi zde byli vysazeni v rámci reintrodukce na základě projektu Ministerstva zemědělství „Záchrana geofondu ohrožených druhů zvěře“ v roce 1996.
Letos na jaře jsem se vydal s kamarádem Zdeňkem za tetřevím dobrodružstvím pro změnu do rakouských Alp (děkuji tímto za pozvání svým rakouským kamarádům Heinzovi a Béňovi). Počasí nám sice nachystalo svojí odvrácenou tvář – v týdnu zde napadlo asi 10 cm sněhu a druhý den po našem příjezdu zde začalo trvale a poměrně i vydatně pršet. Prakticky po oba dva dny našeho alpského pobytu nás provázela v horách navíc poměrně hustá a neprostupná mlha. Byli jsme vnořeni do oblačnosti, která do horského lesa na tokaniště propouštěla jen minimum světla. Výstižnější by bylo napsat „nepouštěla téměř žádné“, neb zde vládla tma tmoucí a to doslova. Ale i takové počasí má své kouzlo a jedinečnou, i když poměrně složitou fotografickou atmosféru a já osobně ho mám rád! 🙂
Na tokaniště jsme se vydali hned dvakrát. První den, kdy opravdu vydatně pršelo, jsme pojali spíše jako takový seznamovací s prostředím. Výšlap do hor s „plnou polní“ (asi 10 kg na zádech) navíc se značným převýšením mi pravda dělal menší problémy – asi měsíc a půl po operaci kotníku nožka ještě tak dobře neposlouchala a záchranou mi tak byly turistické hole, které mi zapůjčil Heinz. Kluky jsem do svahu sice i tak trošku zdržoval, ale naštěstí měli veliké pochopení …
Odměnou nám všem bylo tetřeví uvítání hned napoprvé a navíc i v hustém lijáku. Na druhý den jsme se pak všichni těšili o to víc. Počasí mělo být již beze srážek, ale mlha po předchozích bohatých srážkách udržovala scénu tokaniště i nadále v silném šeru, ale to nám vůbec nevadilo. Už jen ten samotný zážitek byl pro mě po mnoho letech velmi silný a jak říkám s oblibou: „Fotka je pouhou třešničkou na dortu přírody, která tam být rozhodně nemusí, hlavně že byl dort!“ 🙂 🙂
Tetřev hlušec je naším největším evropským kurem. Kohout dosahuje takřka velikosti krocana. Obě pohlaví žijí celý rok odděleně a setkávají se pouze v období toku (březen až květen). Na tokaništích se setkává několik kohoutů a společně je navštěvuje také různý počet slepiček. Kohouti tokají velmi časně ráno, ještě za úplné tmy, obvykle na silných větvích, ale také na zemi. Kdo chce tetřeví tok pozorovat, musí se vydat na tokaniště tedy ještě za úplné tmy (dříve než začne svítat).
V toku kohoutek rozevírá svůj široký ocasní vějíř, čepýří peří na bradě a charakteristickým způsobem se ozývá. Tetřeví “zpěv” se skládá ze čtyř velmi typických slok – klepání, trylek, výlusk, broušení. Právě v poslední fázi broušení, které trvá pouze 2 až 3 vteřiny má sníženou sluchovou vnímavost a pozorovatel se může v tento okamžik o několik skoků přiblížit.
Jakmile slétnou tokající kohouti ze stromu na zem, utkávají se v prudkých soubojích, kdy si navzájem vytrhávají peří a tlučou letkami. Samice při tom bedlivě sledují tok a vábí kohouty tichým hlasem. K vlastnímu páření pak dochází na zemi.
Hnízdo si tetřev staví zpravidla nedaleko tokaniště. Bývá umístěno při kmeni stromu, pod vývratem nebo pod hromadou klestu. Tvoří je pouze mělká jamka vystlaná mechem, jehličím, suchým listím a vypadaným peřím. V dubnu slepice snáší 6-9 žlutohnědých vajec s drobnými tmavohnědými skvrnami.
Tetřeví potravu tvoří s výjimkou pozdního jara a léta především jehličí a pupeny. Jehličí spásají z vrcholových partií korun stromů. Velkou pochoutkou jsou pak letorosty borůvek a brusinek, ale i larvy brouků, které sbírají v hrabance.
Tetřev hlušec patří u nás mezi zvláště chráněné druhy kategorie kriticky ohrožení.
