by 
Káně lesní (západní Čechy) – patří vedle poštolky mezi naše nejběžnější dravce. Pokud spatříme při jízdě autem dravce sedícího podél silnice ve stromořadí, můžeme si být téměř jisti, že se jedná o káni. Velice často si jí všimneme teprve tehdy, když upoutá naši pozornost svým voláním při plachtění vysoko nad našimi hlavami.
Zbarvení má velmi variabilní. Marně bychom hledali dva jedince, kteří jsou zbarveni úplně stejně. Můžeme se setkat s jedinci, kteří jsou velmi tmaví až s jedinci, kteří jsou čistě bílí.
Podle druhového názvu „káně lesní“ bychom mohli předpokládat, že se káně vyskytuje pouze v lese. Není to tak úplně pravda, káně si sice v lese staví svoje hnízdo, ale k lovu potřebuje otevřené plochy, jako jsou louky, pole a nebo alespoň málo zarostlé paseky. Na těchto plochách pak káně loví svoji nejoblíbenější potravu, kterou jsou hraboši, díky čemuž získal i přezdívku „myšilov“.
Počty káňat se rok od roku výrazně mění. V letech, kdy je myší dostatek, přežije mnohem více kání, než v letech, kdy je jich méně. Tudíž množství dostupné potravy ovlivňuje počty kání a ne naopak! Káně nepohrdne v nouzi i žížalami, plazy (např. ještěrky nebo slepýši), mláďaty malých pěvců a také hmyzem. Pokud v krajině (nejčastěji podél cest) narazí na mršinu, smlsne si i na ní. Právě u komunikací se nachází často sražená zvěř a káně se to naučila patřičně využívat.
Část našich kání jsou tažná a někteří jedinci tak táhnou na zimu do teplejších oblastí, někteří u nás zůstávají, ale po celý rok a v zimě k nám naopak přilétají příslušníci cizích populací ze severu.
Již koncem března samička snáší 3 až 4 vajíčka – v letech s dostatkem hrabošů i více, která zahřívá většinou sama. Samec naopak obstarává pro samici a posléze i pro juniory potravu.
