Potápka roháč (Podiceps cristatus) – je naše největší a také nejběžnější potápkou. Velikosti svého těla se přibližuje velikosti kachny divoké, ale od ní jí odlišuje dlouhý štíhlý krk a světlé zbarvení spodní části těla. Ve svatebním šatě má sameček černohnědě zbarvený hřbet, na hlavě vynikají černé péřové růžky a hnědý límec s prodlužených odsávajících per. Tok potápky roháče je jednou z nejhezčích podívaných, které nám jarní příroda může nabídnout. Začíná tím, že se oba ptáci s vodorovně nataženými krky zdraví, poté se k sobě pomalu přibližují, zeširoka otvírají svoje krční límce a za hlasitého volání potřásají hlavou, vzájemně se objímají krky a tlučou křídly.
K hnízdění si roháči vybírají klidné vody s bohatou vodní vegetací a s břehy lemovanými rákosí. Hnízdo, které stavějí oba ptáci je vždy plovoucí a z větší části ponořené pod hladinou. O tři až čtyři vejce se po téměř celý měsíc starají oba rodiče. Líhnutí probíhá velmi rychle a čerstvě vyklubaná mláďata jsou ihned schopna plavat a dokonce se i potápět. Těchto schopností prvních šest týdnů, ale příliš nevyužívají a spíše se nechávají vozit na zádech rodičů, kteří je v té době také krmí. Staří ptáci se mohou se svými mláďaty dokonce potápět.
Roháči jsou dobří plavci a výborně se potápějí. Potravu sbírají většinou ve volnější, ne příliš hlubokých vodách s menším množstvím vegetace. Pod vodou vydrží v průměru asi třicet sekund. Živí se především drobnými rybkami. Po vyhnízdění se roháči zdržují většinou na větších rybnících, kde tvoří rozptýlená hejnka.
Roháč je tažným druhem a většina jedinců odlétá v průběhu září. Zimoviště našich ptáků jsou především oblasti středomoří. Odtud se vracejí v průběhu března.
